Můj 17. listopad 1989

Ačkoliv pomalu odplouvají vzpomínky na jednotlivosti, kdykoli si v sobě vyvolám zážitky a atmosféru těch listopadových dní, zmocní se mě stále stejné vzrušení a pocit sounáležitosti, jaký jsem nezažila nikdy před tím, ani potom.

V nemocniční jídelně jsme kolegům lékařům připínali na pláště trikolory, z oddělení jsme propouštěli schopné pacienty, abychom měli rezervu pro případné zraněné demonstranty. Studenti obsadili děkanát lékařské fakulty a my jim nosili jídlo a pití, a když prošvihli zkoušku, napsali jim zkoušející „černocha“. Na klinice zůstávali odpoledne jen sloužící lékaři, aby ostatní mohli na „Václavák“.
Moje tehdy pětiletá dcera, napůl vysoukaná z okýnka auta, vykřikovala na kolemjdoucí:“Havel na hrad!“, a s kamarády ze školky malovala trikolory pro Českou filharmonii.
Nyní, po 25 letech, se jí v některém z těch dnů má narodit její první syn. Každá generace vyrůstá z nějaké minulosti. Tu jeho jsme, s odporem ke všemu zprofanovaně kolektivnímu, naplnili individuální svobodou. Hlavním a pro mnohé jediným kritériem etiky byl postulát, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Je správné, abychom si užívali své svobody a nesli tak individuální odpovědnost za své činy a životy, ale svému vnukovi, bych přála, aby svůj život žil ve svobodě sdílené, protože stále je na této planetě víc těch, kteří ji neokusili, nebo ztratili……