Zápis ze společného semináře s mezinárodní organizací Lumos

Dne 11. listopadu se v Parlamentu České republiky konal Seminář na téma Náhradní rodinná péče v praxi spolupořádaný paní poslankyni MUDr. Gabrielou Peckovou a mezinárodní organizací Lumos.

Na semináři promluvili odborníci z České republiky, Slovenska a Velké Británie. Paní poslankyně MUDr. Gabriela Pecková uvedla, že prvních 30 měsíců je pro dítě klíčových z pohledu rozvoje i přijímání základních modelů a vazeb. Proto, aby byl zajištěn jeho zdravý život, patří do rodiny vlastní nebo náhradní. Paní poslankyně se zaměřuje zejména na boj proti sexuálnímu násilí páchaném na dětech. Pachatelé sexuálního zneužívání byly často v dětsví sami zneužíváni, „i proto sexuální násilí považuje za opravdový důvod odebrání dítěte a nalezení vhodné rodiny náhradní. Při
socieokonomických důvodech je potřeba pomoci rodině tak, aby dítě mohlo v rodině zůstat a nebylo z ní odebráno,“ řekla MUDr. Pecková. Podle paní poslankyně je také nezbytná souběžná existence pobytových služeb pro děti, které z nějakého důvodu nemohou zůstat ve své vlastní rodině nebo jim není nalezena rodina náhradní, například z vážných zdravotních důvodů. Tyto služby je ale potřeba zajistit v maximální možné kvalitě.
Sir Roger Singleton, bývalý poradce Britské vlády pro oblast sociálně právní ochrany dětí a managing director organizace Lumos, popsal změnu systému a současnou situaci oblasti péče o ohrožené děti ve Velké Británii. Od sedmdesátých let se proměnilo procentuální složení umístění dětí mimo rodinu ve prospěch pěstounské péče. Děti, které se nepodaří ve Velké Británii umístit do náhradní rodinné péče, žijí v malých domovech s kapacitou průměrně 6 dětí. Dítě může být ve Velké Británii odebráno pouze při splnění těchto podmínek: rodiče musí souhlasit, v případě, že rodiče nesouhlasí, musí soud vydat rozhodnutí o dočasném převzetí dítěte do péče nebo u dětí, u kterých je předpoklad, že bude dáno do adopce, musí rozhodnout o umístění dítěte soud. Sir Singleton popsal, co se rozumí ve Velké Británii pod termínem “ohrožené dítě”. Takové dítě musí trpět nějakou velkou újmou nebo je vysoké riziko, že mu taková újma bude způsobena. Tato újma může být způsobena tím, že dítě je zneužíváno sexuálně, psychicky nebo fyzicky nebo je zanedbáváno. V ostatních případech se řeší problém jednotlivých dětí bez odebrání z rodiny – pokud jsou například rodiče bezdomovci, obec jim zajistí bydlení a dítě z rodiny neodebírá. Rodinám jsou poskytováni odborní sociální pracovníci, jesle a další odborná a praktická pomoc. V první řadě se všichni snaží podpořit rodinu tak, aby nedošlo k odebrání dítěte. Teprve pokud tyto pokusy selžou, je dítěti hledáno bydlení u příbuzných. Pokud se ani to nepodaří, hledá se náhradní rodinná péče ve formě péče pěstounské.
Ani ve Velké Británii není systém dokonalý, aktuálně se řeší problém častého stěhování dětí mezi pěstounskými rodinami. „Ve Velké Británii je kladen velký důraz na publicitu případů, kdy stát selže. To pomáhá nápravě a hledání nových řešení. Většina negativních příkladů se ovšem neděje a neděla v pěstounské péči, ale v ústavních zařízeních,“ vysvětlil Sir Singleton. Pěstounská péče přispěla také k deinstitucionalizaci se zaměřením na kojenecké ústavy a domovy pro děti se zdravotním postižením.

Kojenecké ústavy nebyla nepříjemná místa, o děti bylo fyzicky velmi dobře postaráno, dostávaly kvalitní výživu. V šedesátých letech se však začalo na kojenecké ústavy pohlížet jako na nevhodná zřízení pro děti – důvodem byly vysoké náklady, výzkumy potvrzující obavy, že záleží na počtu osob, které o děti pečují, s výsledkem, že pokud jde o více lidí, dochází u dětí k narušení vazby a schopnosti vztahovou vazbu vytvářet. To vedlo k potřebě snižovat počty dětí v ústavech. Ke snižování počtu dětí došlo z důvodu lepší lékařské péče, používání antikoncepce a zlepšení sociálních služeb a kvality služeb pro mladé matky. Většina domovů pro osoby ze zdravotním postižením vypadala před transformací hrozně,
většina zaměstnanců byla totálně vyčerpána a nebyla schopna zajistit dostatečnou péči. Potřebě uzavřít tyto ústavy byla věnována velká mediální pozornost. Stejně, jako případům, kdy byly zneužívány děti nebo dospělí v takových ústavech. I to zvýšilo zájem veřejnosti o ústavy jako takové.
V roce 1971 vydala vláda zprávu, že v ústavech pro osoby s postižením žije ve Velké Británii 11 000 dětí mladších 16 let. Vláda se zavázala, že do 15 let všechny tyto ústavy pro děti uzavře. „Velmi důležitým aspektem deinstitucionalizace bylo, že politici napříč politickým spektrem se
zavázali na tomto programu pracovat – nedocházelo tedy k žádným pozastavováním v prosazování deinstitucionalizace například z důvodu změn vlád,“ zdůraznil Sir Singleton.

Ukázalo se, že pro děti v těchto institucích existují 4 možnosti:
1. návrat domů k vlastním rodičům (mnoha rodičům, kterým se narodilo postižené dítě, byla dána rada, aby dítě dali do ústavu a nikdo se jich neptal na to, jestli budou schopni se o dítě postarat),
2. umístění k jinému členu rodiny,
3. umístění do pěstounské rodiny,
4. pro děti, pro které nebylo možné umístění v dlouhodobém pěstounství pak dětské domovy pro malé skupiny.
Ale nebylo to jednoduché: zaměstnanci se obávali o svou budoucnost, rodiče si nebyli jisti, jestli o jejich dítě bude dobře postaráno mimo instituci, u vyšších úředníků a politiků, panovala nedůvěra k přemístění dětí z institucí. Někteří odborníci s programem DI nesouhlasili. Neexistoval dostatek služeb, které by rodičům dal dostatek podpory mimo instituce a v neposlední řadě existoval velký odpor ve společnosti. Největšími kritiky byli lékaři z pediatrického oddělení. Úspěšně proces fungoval tam, kde byly zdroje a odborníci, kteří byli změně nastaveni. Podceněna byla pomoc postiženým dětem ve školách.

Doporučení Sira Singletona:
Je potřeba více kuráže, času a zapojení přesvědčených odborníků od samého počátku.
Je důležité získat na svou stranu pediatrické lékaře a také veřejnost – a to zejména za pomoci médií, informačních kampaní a otevřeností.
Je třeba co nejdříve zastavit další přijímání dalších dětí do institucí.
Marek Roháček, ředitel a zakladatel Slovenské organizace Návrat, která se od počátku podílela na deinstitucionalizaci na Slovensku, uvedl, že důležitým prvkem v procesu změny je politická vůle. Základním krokem vedoucím k realizaci transformace bylo rozhodnutí, že sociálně právní ochrana dětí bude včleněna pod jedno ministerstvo (od roku 1998). Tuto zásadní změnu ovšem většina ředitelů institucí vnímala jako ohrožující věc.
Dalším důležitým prvkem v sociálně právní ochraně dětí na Slovensku jsou profesionální rodiče – zaměstnanci dětských domovů, kteří ovšem děti vychovávají doma. Rozvoj těchto profesionálních rodičů je výrazný od roku 2006, kdy tento prvek získal politickou podporu a vyšlo nařízení, že tyto profesionální rodiče musejí dětské domovy mít. Podle pana Roháčka jsou pro úspěšné změny velmi důležití také “lidé dobré vůle”, kteří
podporují a důrazně prosazují změny. Mezi ně patří i rodiče, kteří si děti z ústavů berou. Velká změna a velká pomoc přišla s uzákoněním zákazu umisťování malých dětí do ústavních zařízení. Tento proces probíhá na Slovensku postupně již od roku 2005. Nejprve byl tento zákaz realizován u dětí do věku jednoho roku, později byl věkový limit zvýšen na tři roky a od 1. 1. 2012 na šest let. Postupně by se měla věková hranice posunout až na desetiletí.
Podle pana Roháčka je stejně jako u vyhledávání profesionálních rodičů úspěšnost závislá na přístupu ředitelů DD. Těm, kteří jsou deinstitucionalizaci nastaveni, se daří ve vyhledávání profesionálních rodičů i v umisťování malých dětí do rodinného prostředí mnohem lépe. Co
se týká vyhledávání pěstounů platí “synergický efekt” – problém je najít první skupinu rodičů, najít další skupiny je následně mnohem snadnější.
Kdy může dojít k uspokojení zájmu dítěte? Teorie pyramidy vycházející z filozofie Prof. PhDr. Zdeňka Matějčka
“Spokojené dítě je to, které má spokojené rodiče. Ti budou spokojení, pokud budou mít spokojeného odborníka. Ten bude spokojený, pokud bude pracovat ve “spokojeném” (důvěryhodném, rozvíjejícím, podpůrném) prostředí, a to může zařídit lídr (tedy manažer, ředitel, politik). Tedy pokud se k problému pozitivně postaví lídr, v důsledku bude spokojené dítě,” vysvětlil svůj pohled Marek Roháček.
Doporučení Marka Roháčka:
Je třeba pracovat na systémovém řešení v kombinací s komunikací s veřejností a ovlivňováním věřejného mínění – tyto dvě oblasti by měly jít ruku v ruce. Je třeba spolupráce mezi odborníky a politiky a včlenění problematiky do gesce jednoho ministerstva. Pro úspěšnější umísťování dětí s výchovnými problémy či psychiatrickou diagnózou je potřeba lépe odborně vybavit rodiny, které si takové děti vezmou.

Mgr. Marta Miklušáková, ředitelka Odboru ochrany práv dětí MPSV shrnula vývoj sociálně právní ochrany v České republice za posledních dvacet pět let a nastínila některé kroky, které MPSV v nejbližší budoucnosti plánuje. Připomněla výročí vzniku Úmluvy o právech dítěte a listopadové události v Československu v roce 1989. Pro posílení práv v Československu bylo důležité také přijetí Listiny práv a svobod. Od té doby platí, že jakákoli právní úprava i každodenní praxe všech subjektů SPOD musí být v souladu nejen se zákony, ale zejména s duchem Listiny. Podle Marty Miklušákové Česká republika stála na stejné startovní čáře jako ostatní postkomunistické země. Do devadesátých let ale Česká republika vstoupila se zastaralým systémem péče o děti založeným na zákonu z 50. let ovlivněném sovětským kolektivním systémem. V devadesátých letech do situace v oblasti sociálně právní ochrany dětí několikrát vstoupil ústavní soud svými rozhodnutími, nemohlo však jít a ani nešlo o systémové změny. V druhé polovině devadesátých let bylo zřejmé, že Česká republika zůstala za ostatními zeměmi pozadu, například Slovensko začalo v té době přijímat systémové zásadní zákony. Významnou skutečností bylo, že na Slovensku se celá péče o děti podřadila pod agendu Ministerstva práce a sociálních věcí. Roztříštěnost v ČR začala být neúnosná, proto došlo k přijetí zákona o SPOD, zákona o ústavní výchově a nakonec v roce 2004 k přijetí nové komplexní úpravy školského zákona. Tyto zákony ovšem z velké části vycházely z předchozí právní úpravy. Na přelomu let
devadesátých a nového tisíciletí byly na Slovensku přijaty nové progresvní právní úpravy, například zákony o stanovení věkové hranice, pod kterou nebylo možné umisťovat děti do ústavní péče po etapách – od jednoho roku s výhledem až do deseti let. Polsko tuto věkovou hranici stanovilo v roce 2011 na věk 10 let. V ČR skutečná systémová strategie přišla se strategickým prohlášením vlády v roce 2012, kdy vláda schválila a přijala Národní strategii ochrany práv dětí a Akční plán s jasným harmonogramem do roku 2018. Národní plán stojí na několika principech, které
se shodují s Úmluvou – důraz na blaho dítěte, jeho nejlepší zájem, vyloučení diskriminace a důraz na participaci dítěte na všech rozhodovacích procesech, které se ho týkají. „Zároveň stanovil, že nejlepší zájem dítěte je možnost posilovat rodinu v tom, aby mohla své děti vychovávat. To je základní omyl kolem transformace s tím, že největší pozornost na sebe strhává pěstounská péče a v jejím stínu zůstává základní východisko, kterým je maximální podpora biologické rodiny. Zůstává shoda v tom, že první další alternativa, ve chvíli, kdy péče v rodině není možná, je náhradní péče. Péče v ústavu zůstává až tou poslední možností,“ vysvětlila Marta Milušáková. Po schválení národní strategie byla přijata novela o SPOD platná od ledna 2013. I ta je opředena řadou mýtů a jsou jí připisovány věci, které v ní nejsou. Novela přinesla některá nová podpůrná opatření, z nichž první základní bylo posílení a rozšíření metod sociální práce s ohroženou rodinou včetně případových konferencí. Novela zároveň poprvé vymezila minimální povinné penzum pro přípravu žadatelů o náhradní rodinnou péče, což dříve nebylo ošetřeno vůbec. Dlouhodobí pěstouni tak musí být připraveni v rozmezí minimálně 48 hodin a krátkodobí pěstouni v rozsahu 72 hodin. Také byla nově
omezena délka na kterou je možné umístit dítě do pěstounské péče na přechodnou dobu, a to nejdéle na 12 měsíců, nově byla vymezena odměna pěstounů. S ohledem na systém NRP se také rozšířila práva a povinnosti pěstounů. Novela dále stanovila s dvouletou legisvakanční lhůtou povinnost OSPOD a pověřených osob připravit a začít se řídit standardy kvality své práce. Do toho ranku povinností spadá i nové ustanovení, které
stanovilo maximální počet dětí, o které se může starat jedna pečujícící osoba. Určila také početní limit pro ZDVOP – maximální počet dětí v jednom ZDVOP je 28 dětí. Podporu implementaci těchto změn přinesl rozsáhlý projekt MPSV na podporu rozvoje profesionalizace pěstounské péče – kdy ve více než deseti krajích v rámci tohoto projektu zajišťuje ministerstvo práce přípravy pěstounů podle amerického modelu PRIDE. „Je to model, který opouští historický model přednášek, které si žadatelé musí odsedět. Tento model jde hluboko do rozvoje komeptencí pěstounů a odezva ze všech stran je velmi pozitivní,“ řekla Marta Miklušáková. Situaci po platnosti novely velmi dobře shrnuje materiál „Péče o ohrožené děti v České republice, zpracovaný Lumosem, který shrnuje vývoj péče o ohrožené děti za posledních dvacet pět let (se zaměřením na změny, které přinesla Novela zákona o SPOD). Z toho materiálu je zřejmých několik faktů: rapidní nárůst pěstounů na přechodnou dobu, výrazně roste počet dětí v pěstounské péči a ubývá dětí v ústavní péči. Ten pokles je cca z deseti a půl tisíce na osm a půl tisíce za rok a půl. Z hlediska zajišťování agendy je pozitivní i skutečnost, že počet pracovníků OSPOD také narostl z cca 1 700 na 2 300, což je nárůst o více než 20%.
Vize do budoucna:
V úsilí o sjednocení ústavní výchovy a jejích podmínek pod jednu střechu v těchto dnech registruje MPSV velmi dobrou spolupráci a připravenost rezortu Ministerstva zdravotnictví ČR, který zřizuje prostřednictvím krajů tzv. dětská centra (dříve kojenecké ústavy). “Myslím si, že jejich ochota zrevidovat další fungování těchto zařízení – tedy jak a pod kým budou tato zařízení fungovat, je pro nás velmi pozitivní zprávou. Jednání s ministerstvem školství vzhledem k počtu zařízení, která vedou, bude složitější,” řekla Marta Miklušáková. Vnímat sjednocení systému jen s omezením na ústavní péči je podle ní velmi krátkozraké. „Je třeba se zaměřit na systém jako celek a sjednocovat jak prevenci tak poskytování služeb v synchronizaci se sociálními službami, vyřešit otázku překrývání poskytování služeb, sjednocovat standardy kvality a jejich kontrolu, koordinaci a financování všech subjeků, které se na SPOD podílejí,“ dodala na závěr.
Mgr. Daniel Rychlík, vedoucí odboru sociálních věcí Moravskoslezského kraje připomněl, že Moravskoslezský kraj se reformě oblasti péče a sociální ochrany věnuje cca dvanáct let. Zmínil, že kraj se výrazně angažuje v deinstitucionalizaci a hledání cest, jak nabídnout dětem, aby mohly žít v rodinách. Věnuje se i problematice lidí s postižením. Kraj se rozhodl, že bude tlačit na změnu velkých sociálních ghet pro postižené lidi,
kteří žili v izolaci. V oblasti své samosprávné politiky vytvářel tlak na orgány SPOD, aby ve svých působnostech konal dynamicky a nejen v tom, co zákon nařizuje, ale i s přesahem a se snahou najít způsob, jak dětem pomoci. Významná je v tomto procesu podpora a ochota, jak systém financovat a vytvářet mu podpůrné služby.V kraji je vysoký počet dětí, které spadají do systému SPOD, i dětí s postižením je velké množství. Faktem zůstává, že Moravskoslezský kraj je na nejvyšších příčkách v počtů dětí žijících v pěstounské péči. V Moravskoslezském kraji žije více než pětina dětí v pěstounské péči z celé České republiky. Někteří kritici tvrdí, že je to kvůli penězům, které pěstouni dostávají. Mgr. Rychlík tvrdí, že
to tak není, protože tyto počty byly vysoké i v době, kdy pěstounství nebylo honorováno. “Podle mne se v kraji vychází z dlouholeté tradice v oblasti pomoci dětem. Vzorem je nám profesor Matějček, který v kraji dělal v této oblasti mnohé pilotní projekty” uvedl. Potvrzuje, že počet dětí s nařízenou ústavní výchovou v kraji klesá. Je to z části způsobeno i demografickými změnami. Extrémě roste počet žádostí o přechodnou pěstounskou péči, zároveň se díky kampani daří držet i vysoké počty dlouhodobých pěstounů. „Kraj dělá kampaně na vyhledávání pěstounů, protože pro dítě je nejlepší, pokud vůbec nezažije ústavní péči,“ dodal Mgr. Rychlík. Kraj zkouší model pěstounské péče na přechodnou dobu už dva roky (tedy před platností novely v rámci pilotních projektů). Ani jednou se nestalo, že by se situace dětí do roka nepodařilo dořešit tak, aby se dítě buď nevrátilo do své rodiny, nebo se mu nenašla péče dlouhodobá. Je to způsobeno i tím, že po zkušenostech je pěstounská péče na přechodnou dobu predikována zejména v těch případech, kdy je reálná šance, že se situace podaří vyřešit. Například, že rodina bude schopna získat podporu a o dítě se starat nebo situace bude směřovat k náhradní péči. Před lety bylo přijato strategické rozhodnutí, kdy byly spojeny procesy spojené s posuzováním a přípravou pěstounů. Toto téma bylo předáno bývalé manželské a rodinné poradně. Přistoupilo se k modelu propojování přípravy se sebezkušeností a profesionalizací v oblasti osvojování a přechodu dítěte do jiného typu péče. V pěstounství je třeba více
profesionality než bylo zvykem. „Po celém kraji jsou detašovaná pracoviště se snahou podporovat a navazovat vztahy, aby se účastník přípravy cítil v jistotě a mohl se na centrum obrátit v obtížné době například, když jde dítě do puberty,“ řekl Mgr. Rychlík. V tomto smyslu přinesla novela tuto profesionalizaci díky vzdělávání, dohodám s pěstouny a nabízeným službám. V kraji se začal v přípravách pěstounů zkoušet model PRIDE, který se podle zpětných vazeb účastníků – pěstounů velmi osvědčil. Kraj zahájil “kampaň” Dejme dětem rodinu zaměřená na podporu žadatelů, šíření informací o pěstounství, organizování otevřených dveří, diskusí. Postupně bylo osloveno vice osob, město Ostrava a další města. Podařilo se zrealizovat velkou kampaň, angažovat zkušené pěstouny. Z tématu NRP se stalo téma, o kterém se začalo diskutovat v odborných kruzích i mezi širší veřejností.

Plány do budoucna v oblasti rozvoje deinstitucionalizace z pohledu zástupce kraje:
Je třeba spolupracovat s pěstouny, eliminovat, co se nedaří a hledat společné postupy. Téma je hledat pěstounskou péči pro děti starší, hendikepované či pro děti jiného etnika. Kraj podporuje a bude podporovat kampaně nevládních subjeků. Kraj hledá cesty, jak podporovat rozvoj pěstounské péče, spolupracuje s MPSV, připravuje velkou internetovou kampaň. “To, co se daří se musí brát zatím jen jako pilotní výstupy. A společným úsilím by mělo být, aby se tyto pozitivní střípky staly standardem”, dodal Mgr. Rychlík.
Ředitelka české pobočky Lumos Petra Kačírková na závěr shrnula doporučení jednotlivých řečníků. Připomněla základní body, na kterých se přednášející shodli – zejména nutnost politické podpory deinstitucionalizace, získání podpory veřejnosti a hledání systémových řešení. Dodala: „je třeba podporovat proces deinstitucionalizace, získat podporu veřejnosti i odborníků a pracovat na rozvoji podpory biologických rodin a zkvalitňování náhradní rodinné péče.“

 

Autor: Barbora Křižanová, Lumos